Sport mě provází téměř celý život. V předškolním věku jsem začal hrát hokej a hrál ho soutěžně do konce ZŠ, tedy cca 9 let. Již před začátkem s hokejem jsem „věděl“, že budu hokej hrát jen do konce ZŠ. Rodiče se usmívali a říkali, že to nemohu vědět, že budu chtít hrát třeba déle. Stalo se, jak jsem jim tehdy řekl :-) Dnes však ukončení hokeje s nostalgií lituji. Nicméně tehdy jsem to tak cítil. Láska k bruslení však přetrvala, viz dále...
Průběžně k hokeji jsem chodil mimo jiné i do vodáckého oddílu. Nebyl to sice přímo sport, spíše šlo o v minulém režimu jakousi formu zálesáckého oddílu resp. tehdy zakázaného skautu a proto maskovaného za vodáctví, resp. zálesáctví a vodáctví v jednom: To vodáctví (i ve sportovní formě) ale bylo důležité, sjížděli jsme řeky, jezy (nikoli napřímo, ale bokem k "bubnu", což je mnohem náročnější), jezdil se i slalom v brankách. Náplní oddílu byla také turistika.
Rodiče trvali na tom, abych po skončení hokeje dělal nějaký sport. Zkusil jsem zápas, nebavil mě. Přešel jsem do juda, bylo pro mě zajímavější. V zápase i judu jsem se zúčastnil i pár soutěží. Po roce a něco můj tréninkový sparingpartner skončil s judem a já pak neměl váhově a výkonnostně vhodného tréninkového parťáka, tak jsem v judu skončil také. Rodiče nadále trvali na tom, abych dělal nějaký sport. Už tehdy mě lákalo posilování, svaly, výživa...
Cca v 16-ti letech jsem začal cvičit doma nejprve s tím "co dům dal" a to podle skvělé brožurky od ikony kulturistiky Arnolda Schwarzeneggera v českém překladu. Po jednom či dvou měsících domácího cvičení jsem se odhodlal do posilovny. Tehdy nebyla fitka jako dnes, nebyla žádná fitka. Byly jen kulturistické oddíly s posilovnami, které měly velmi omezenou kapacitu a nebylo až tak snadné se někam z kapacitních důvodů dostat. Vybavení tehdejších posiloven bylo z dnešního pohledu velmi spartánské. Přijetí za člena spočívalo obvykle v malém "konkurzu", kdy se člověk musel svléct do trenek a byl posuzován a porovnáván s jinými zájemci, zda má tělo konstitučně vhodné pro tento sport. Naštěstí jsem vždy uspěl :-)
Prošel jsem postupně třemi kulturistickými oddíly v tomto pořadí: TJ Baník Dubňany (v rodném Hodoníně bylo totiž plno), Slovan Hodonín (přestup po roce, když jsem ještě nechtěl na kulturistické závody, což byla tehdy podmínka, přičemž v dalším roce se jedněch kulturistických závodů zúčastnil), Olympia Zlín (resp. tehdy ještě Gottwaldov, kde jsem byl na VŠ studiích v prváku v době převratu). Každý z těchto oddílů měl své medailisty z mistrovství republiky (tehdy ještě včetně Slovenska = větší konkurence) od dorostenců až po muže. Měl jsem tak možnost se hodně naučit, odkoukat. Zajímavostí bylo, že nevelké Dubňany, kde jsem začínal, pořádaly tehdy pravidelně prestižní kulturistickou soutěž O pohár města Dubňan (tak se to tuším jmenovalo), které se pravidelně zúčastňovali ti nejlepší kulturisté z celé republiky (včetně tehdy Slovenska) včetně reprezentantů účastnících se ME a MS.
Jako bývalý hokejista stále i dnes miluji bruslení a to nejen na ledě, ale oblíbil jsem si i kolečkové brusle. V zimě rád lyžuji, v létě rád jezdím na kole. Vše spíše sportovně relaxačně či kondičně, žádné extrémy.
Už v dětství jsem se zajímal o detaily, nestačilo mně "jet po povrchu", chtěl jsem jít k jádru věci. Podvědomě jsem chápal, že za tím co člověk vidí, je něco víc. Rád jsem věci či činnosti, které mě zajímaly či které jsem dělal, chtěl posunovat k lepšímu či alespoň vědět, jak by se to dalo. Nemusel jsem se tím vždy řídit, ale vědět jsem to chtěl. Mám přirozený zájem o detail a souvislosti. Souvisí to i s mými koníčky, kterých jsem za život vystřídal mnoho, některé zůstaly, jiné z časových důvodů ustoupily. Teoretická příprava byla přítomna v mém životě už od dětského hokeje. Přeneslo se to i do oblasti posilování, kde právě výživa a souhra ostatních věcí tvoří až 70 % úspěchu. Na samotné cvičení připadá zbytek. Avšak bez toho cvičení, by těch 70 % nefungovalo, resp. fungovalo by na zlomek toho, co se cvičením. Jedno potřebuje druhé. Proto se již od cca 15-ti let zajímám o výživu ve vztahu k posilování, o význam vitamínů, později doplňků stravy, významu regenerace, tréninkové postupy a další a další věci, které tvoří skládanku úspěchu. Někdy mě to trochu svazovalo, ale naučil jsem se zvážit, kdy je co dobré/nutné pro tu kterou fázi lidského snažení a kdy naopak nemusí resp. dokonce nemá být vše dokonalé.
Ve fitcentrech jsem viděl, že mnoho lidí má problémy se správnou technikou cvičení, cvičí bez tréninkových plánů, že od sebe často kopírují různé chyby v domnění, že kopírují to správné. Bylo zajímavé, že téměř každé fitko, které jsem opakovaně navštěvoval v různých městech a to i posléze během již své trenérské práce, mělo nějaký svůj specifický "cvik", resp. spíše až absurdně zpitvořený cvik (proto ty předešlé uvozovky), který se tam předával snad kdovíjak dlouho. Protože i třeba po více než roční odmlce a návštěvě daného fitka v daném městě, to tam furt někdo cvičil :-) O velkých neznalostech ohledně výživy podpořených různými „zaručenými radami a dietami“ nejlépe z bulvárních neodborných časopisů ani nemluvě. Zrodila se myšlenka, nabyté znalosti a zkušenosti (průběžně dále rozvíjené) předávat lidem, kteří chtějí, ale nevědí jak nebo stagnují.
Prvotní myšlenka byla, aby tento můj posilovací koníček (tehdy jsem cvičil velmi intenzivně a na výkonnostní úrovni ,což nebylo levné, zasvěcení ví) měl i ekonomický přínos resp. návratnost a současně pomoci lidem, kteří chtějí něco se sebou dělat. Po zahájení trénování jsem byl při progresích svých klientů příjemně překvapen a potěšen tím, jak mohu lidem pomoci více než jsem myslel, jak jim mohu změnit život k lepšímu s přesahem i do jiných oblastí života. Tedy nejenom co do zlepšení postavy, zdraví, celkového pocitu tělesné i psychické pohody ale často i druhotným efektem ve zlepšení mezilidských, rodinných či pracovních vztahů. Souvisí to s tím, že člověk se cítí sebevědoměji, lépe vnímá svou osobnost, působí tak na okolí lépe a tím jednotlivé dílky skládačky do sebe více a více zapadají. Když toto u svých klientů vidím, je to pro mě skvělý pocit a zpětná vazba, že má práce má smysl. Sledování pokroku klientů (resp. povětšinou klientek, těch bylo víc) a pozitivního vlivu na jejich zdraví, osobnost i jejich osobní život, možnost sdílet s nimi jejich radost z pokroku a někdy i z jejich opravdu velké proměny, je ta nejkrásnější satisfakce a potvrzení smysluplnosti této práce, která mě naplňuje přinejmenším stejně, jako finanční odměna za ni.
- Je krásné vidět, jak dříve navenek nepříliš sebevědomá žena posléze působí zdravě sebevědomě, má úplně jiné držení těla, chůzi, styl oblékání, který se dříve neodvážila použít, si užívá obdivné reakce lidí kolem ní na její proměnu. Určitě ženy potvrdí, že pro ženu je takový pocit "k nezaplacení". A jelikož trenér je často něco jako kadeřník, ve smyslu svěřování se ze stran klientů a klientek (alespoň já to tak často mám), tak vím, že bonusem pak bývá i pozitivní dopad na partnerské či manželské vztahy, kdy si muži začnou svých žen více vážit a všímat... A ženy sebe samé, také.
- Skvělý pocit pro trenéra je například i z toho, když v okamžiku, kdy klientka chce začít cvičit po dlouhé době spolupráce již sama s tím, že už to zvládne, načež telefonicky její manžel žádá, abych ji přemluvil v dalším pokračování trénování se mnou, že všechno zafinancuje (někdy totiž ženy začínají cvičit z různých důvodů potají), jen ať nepřestává, že je velmi spokojen s její proměnou a má obavu, aby pak cvičit nepřestala. To se mi stalo opakovaně...
- Nebo když klientku po její půlroční proměně postavy nepoznal v jiném oblečení a nové vizáži její vlastní dospělý syn se kterým se nějaký měsíc neviděla. Věřím, že klientka si ten pocit velmi užila.
- Nebo když dospívající kluk/muž, dřívější aktivní sportovec, na tom nebyl tehdy tělesně zrovna dobře a byl pro něj zprvu problém cvičit déle než 10 minut (jinak téměř kolapsové stavy) a tedy začínáme velmi opatrně po 10-ti minutách, postupně tréninky po pár minutách prodlužujeme, občas s pauzou během tréninku na zotavení,, po pár měsících zvládá tvrdé hodinové tréninky a zažívá pocit sportovního a tělesného znovuzrození. Tento příběh měl mnohem hlubší souvislosti a pozitivní dopady, které záměrně s ohledem na soukromí neuvádím.
- Nebo když klient, který před tím měl problém byť jen vyjít do prvního patra bez zastávky na vydýchání, měl posléze radost z toho, že vyjde několik pater bez nutnosti vydýchání se + že i poseká dříví na chatě atd. I takové mohou být cíle a i malý cíl je cíl resp. krokem k cíli většímu. Jde o to jen začít...
Praxi a zkušenosti mám jak z vlastního cvičení, tak z trénování "běžné populace" i vrcholových sportovců. "Trenérskou licenci" mám od roku 2002 (nicméně v posilovnách se pohybuji mnohem déle). Připravoval jsem na soutěže i několik závodících ve fitness, bodyfitness a kulturistice (ať již plně nebo částečně) a to i na soutěže nejvyšší. Ještě před "komerčním" trénováním či jeho počátcích jsem trénoval svou tehdejší přítelkyni, kterou jsem přivedl od aerobiku k fitness a dostal ji pak během asi dvou-tří let do reprezentačního "B" s možností kvalifikace na MS ve fitness a bodyfitness. Tehdy byla obrovská konkurence a na závodech, které jsem s ní sjezdil byly ty nejlepší soupeřky, medailistky z MS a ME a těm zdárně sekundovala. Dokonce si této formy a pojetí přípravy resp. našeho výsledku přípravy, kterou jsem cílil na zachování a zdůraznění ženskosti, estetiky a symetrie těla ve spojení s přiměřeným, ale nepřehnaným, svalovým rozvojem (ono už tehdy fitness přibližovalo, z mého pohledu bohužel, svalovostí ke kulturistice), všimli pozitivně někteří rozhodčí a ocenili náš výsledek. Dokonce šéfredaktor a vydavatel jednoho ze dvou resp. tří tehdy vycházejících časopisů o kulturistice a fitness, nás po soutěži vyhledal a vyjádřil se (o čemž poté v časopise zveřejnil článek s fotografií mé svěřenkyně), že dle redakce časopisu je toto pojetí přípravy jakýmsi ideálem toho, jak by ženské tělo ve fitness resp. bodyfitness mělo vypadat. Chtěl tak, dle jeho slov, za časopis propagovat původní ideály krásy těla tohoto sportu (také se mu nelíbilo sklouzávání směrem k přehnanému svalovému rozvoji a stupni vyrýsování fitnesek na úkor ženskosti) Znám tedy i soutěžní přípravu, zákulisí soutěží, některé reprezentant(k)y, rozhodčí a lidi okolo, od kterých jsem také čerpal či vyměňoval s nimi informace. Nicméně drtivá většina mých klientů jsou lidé bez sportovních ambicí, kteří chtějí něco pro sebe udělat.
Velké poděkování všem mým klientkám a klientům za vaši důvěru, za možnost s vámi spolupracovat, poznat vás a zažít s vámi příjemné a často i velmi veselé zážitky. Jste skvělé a skvělí. Největší dík a vděk za vše patří paní doktorce neurologie, která byla mou první klientkou a která svými výsledky strhla řadu svých kolegyň, tvořily skvělou partu. Všechny jsem velmi rád trénoval a zažil s nimi hodně srandy, viz dále...
Často dostávám otázku, jaký je můj typický klient či klientka. Odpověděl bych, člověk, který chce se sebou něco udělat. A to bez ohledu na věk, profesi či sociální skupinu. Mezi mé klienty patří lidé napříč věkovým, profesním či sociálním spektrem (lékařky, zdravotní sestry, administrativní pracovnice, provozovatelé restaurace a penzionu, studenti, obchodníci, podnikatelé/ky, vinařky, rentiéři, veterinářka, prodavačky, pojišťovatelky, dělnické profese, bankovní pracovníci, závodník motokrosu, importéři, právníci, výčet by byl dlouhý...)
Nicméně mezi první klientky patřila skupina lékařek a pracovnic z lékařského prostředí. Dělal jsem si z toho tehdy srandu, že bychom mohli založit lékařskou kliniku či nemocnici, protože šlo o různé lékařské obory a navazující profese: neurologie, revmatologie, chirurgie, všeobecné lékařství, zdravotní sestra, zdravotní ekonomka,... Trénovat odborné specializované lékařky (mimo jiné) na pohybový aparát bylo výzvou, protože v anatomii jsou jako doma. Posléze jsem trénoval i jejich dospívající děti. O to víc si vážím jejich důvěry a dlouhodobé spolupráce. Až posléze jsem se při řeči dověděl, že právě paní doktorka neurologie, si mě průběžně při řeči různými skrytými dotazy testovala, nakolik anatomii rozumím. Obstál jsem :-)
Bylo to již dávno. Prožíval jsem tehdy dost složité období v životě, do toho jsem byl enormně pracovně vytížený, málo spal, mnoho stresu atd. Tyto klientky chodili cvičit jednotlivě vždy každá hodinu po sobě, tréninky navazovaly. Po začátku tréninku té první, po chvíli přišla druhá. Říkám jí, že jde dnes dost brzy a ona na to, že jde naopak pozdě. Říkal jsem si, že jsem to asi nějak spletl v tom vytížení a stresu v jakém jsem tehdy fungoval. Omluvil jsem se a řekl, že to tedy nějak zvládneme současně. Po chvíli přišla třetí a to samé se opakovalo (já že jde brzy, ona že jde pozdě, že jsme byli domluveni a říkala to i trochu naštvaně, což nikdy před tím tak nemluvila). Opět jsem se omluvil. To už jsem vážně začal pochybovat sám nad sebou. Myslel jsem, že mám asi zdravotní problém z přetažení, že organismus už nefunguje a mozek stávkuje a zapomíná. Šlo totiž sice o veselé dámy, nicméně jinak velmi seriózní dámy, zvyklé na časové harmonogramy ze své práce. Nechápal jsem, jak je možné, že jsem si domluvy termínu pamatoval jinak než ony. No nic, řekl jsem, že potrénuji tedy všechny současně s omluvou, že jim to nahradím. Pak jsem si všiml, že ta cvičící (ostatní se převlékaly v šatně) má nové tričko na hrudi s logem činky, svým křestním jménem a nápisem fitness. Říkám jí, že má hezké tričko. Odvětila potutelně, že děkuje, že jsem všímavý. Až jsme přecházeli na jiné stanoviště, všiml jsem si, že na zádech trička byl také potisk a to s velkým nápisem tvořeného z mého příjmení: "Sramek's Team". Pod tímto nápisem obrázek činky s křestním jménem mezi kotouči té činky. Pak jsem si všiml, že její kolegyně po převlečení v šatně mají tatáž trička, každá se svým jménem na hrudi i "týmových" zádech. Říkal jsem si, to je milé. Načež odběhly do šatny a vyběhly po chvíli opentlené mašličkami, s kuchyňskými potřebami v rukou (palička na maso, prkénko, vařečka atd...) a fitkový "barman" jim pustil objednanou hudbu, na kterou začali pro mě tancovat nacvičený skupinový taneček. Nechápal jsem co se to děje a fakt jsem myslel, že jsem se asi zbláznil, že jsem přetažený, že mám vidiny, halucinace :-). Po tanci mně předali pro mě vyrobený krásný velký stylový dort ozdobený marcipánovými činkami a fitneskou (měl jsem ten den narozeniny a neměl tušení, že ony to ví,, narozeniny tajím) a dárky do kuchyně, krásnou pánskou kytku a trička pro mě i mou tehdejší přítelkyni, stejné "týmové" jako měly ony na sobě, jen s našimi křestními jmény. K tomu jsem dostal zarámované "ocenění" za trenérskou práci, kde byly udělané koláže z vrcholového kulturisty a fitnessek s hlavami z jejich reálných fotek Až pak mi to vše docvaklo, že jsem nic nepopletl, že jsem v pořádku a celé to byla jedna překrásná naplánovaná "habaďůra" na mě, domluvená i s "barmanem", mým kamarádem, který nedal nic najevo a ujal se role "DJ". To vše za běžného provozu fitka, ke byli i ostatní lidé. Dámy měly fakt kuráž a nevěřil jsem, kolik času a úsilí a investic tomu obětovaly. Kuráž měly i v tom, že já na oslavy absolutně nejsem a jsou to pro mě stresové situace. Nicméně toto bylo lidsky krásné a moc mě to potěšilo. Tím spíše v mém tehdy složitém životním období. V "týmových" tričkách jsme pak chodili trénovat. Tričko i "ocenění" mám schované dodnes a nikdy ani jedno nevyhodím. Moc si všeho vážím a ještě jednou i po mnoha letech děkuji. Nutno dodat, že hlavní organizátorka této akce pak zrežírovala ještě další a větší akci, kde už jsem však naštěstí byl jen přihlížející aktér.
© 2026 OSOBNÍTRÉNOVÁNÍ.cz